Intro
Vstávej
No tak vstaň!
Už musíme jít.
Cesta je dlouhá
Vybral jsem směr,
ale neznám cíl…
Už je čas?
Tam venku dohořívá slunce,
ale brzo bude tma.
Vstávej.
No tak vstaň!
Probudil jsem se
a vyšel ven na slunce.
Z chrámu hrála hudba
a silnice byly plné aut.
Povečeřel jsem rybu
a vyrazil do ulic
s výrazem králů a tváří hada…
Město stínů
ukázka [MP3; 321kB]
Pusťte mi žilou,
když tančím pro mrtvé město
Dejte jim jinou lež plnou krásy
Tam v lesích na pláži pustých jezer
nemůžu vrátit zmizelé roky
ztracené časy
Už zítra další den
zas práce a pauza
Tragická půlnoc
táhlá nemoc a sen
Ztratil jsem krev při vzkříšení
Jen můj kůň se vzepjal na zadní
a panter seskočil na zem
Jen dravec vzlétl výš
Jen dravec stoupá výš
Magický kruh byl zúžen
můj druh byl do noci vržen
nad jeho hrobem
slyším jen svůj pláč
a ptačí křik
Komentáře autora
Město stínů (Filip Hlubek)
Tancoval jsem snad skoro všude, kde hrála hudba. Tancoval jsem i bez ní - na polích.
Byl jsem sám, ne proto, že by na koncertech nikdo nebyl, ale protože mi lidé nechávali prostor.
Najednou jsem tam nebyl. Díval jsem se z povzdálí na to co se bude dít, ale bohužel se nedělo
vůbec nic. Myslel jsem si, že když lidem vrátím právě ten prostor, který mi nechali,tak budou
tancovat. Mám strašně rád tanec. Je to svobodný projev duše i těla v jedinečném souznění.
Přál jsem si vidět pohromadě spoustu takových svobodných bytostí, které se navzájem uvolňují.
Přestal jsem tancovat úplně, chtěl jsem jim dát čas. Teprve pak jsem si uvědomil, že jsem zapomněl
tančit. Ztratil jsem tím kus sebe sama, který se snažím znovu najít. Nehledám to, jak se znovu naučit
tanci, ale to, jak spojit duši a tělo s tímto světem.
Tancoval jsem snad skoro všude, kde hrála hudba. Tancoval jsem i bez ní - na polích. Byl jsem sám, ne proto, že by na koncertech nikdo nebyl, ale protože mi lidé nechávali prostor. Najednou jsem tam nebyl. Díval jsem se z povzdálí na to co se bude dít, ale bohužel se nedělo vůbec nic. Myslel jsem si, že když lidem vrátím právě ten prostor, který mi nechali,tak budou tancovat. Mám strašně rád tanec. Je to svobodný projev duše i těla v jedinečném souznění. Přál jsem si vidět pohromadě spoustu takových svobodných bytostí, které se navzájem uvolňují. Přestal jsem tancovat úplně, chtěl jsem jim dát čas. Teprve pak jsem si uvědomil, že jsem zapomněl tančit. Ztratil jsem tím kus sebe sama, který se snažím znovu najít. Nehledám to, jak se znovu naučit tanci, ale to, jak spojit duši a tělo s tímto světem.
Kukátko
ukázka [MP3; 339kB]
A tak skrz kukátko hledím - Nikam!
Hledám skrytý cíl
aniž bych zabil
to málo co v sobě mám
Hlaveň děla!
Konec!
Barevná tečka na lidském těle
a kříž na tváři ironie
Poslední zkouška znovu stát se člověkem
"Promiň mi" řekla bestie
"Ale neznám Tě?"
Svlekl jsem kožené rukavice plné
bolesti
A opět začal vnímat cit v konečcích prstů
- až na doraz!
Na malou chvíli
stal jsem se jedním z vás
Kukátko (Filip Hlubek)
Měli jste někdy chuť někoho zabít? Jen tak, protože máte vztek? Klidně i nevinného. Dřív jsem míval docela často takovou chuť pomstít se za všechna příkoří, která mne potkala. Dalo by se říct, že pohár přetekl, vlil se mi do žil a žhnul v těle člověka, který se chtěl naučit žít mezi lidmi. Nebyl jsem a nejsem nic výjimečného, snad kromě toho, že jsem ještě živý.
Nikdy jsem nikoho doopravdy nechtěl zabít.
Tenkrát
ukázka [MP3; 427kB]
Pamatuji si,
že to tenkrát začínalo stejně.
Všechny jsem je potkal
v katedrálách rocku
Ptali se mě
Jak se jmenuješ?
Jsi rád?
Jsi šťastný?
Já na to:
Jakpak se máš?
A co Ti schází?
Tenkrát jsme byli nemocní
v horečkách jsme obdivovali
hrůzu přírody.
Seděli jsme u ohňů
Kolem jel vlak
Žili jsme bez bohů
a v něm za oknem seděl král
Každý z nás si na něco hrál
Každý z nás si na něho hrál
Tenkrát nám chyběla křídla
Ukryti v zásuvkách
sledovali jsme míjející světla aut
Čekali jsme Toho - který nepřichází
Toho - který je a býval
Vyšli jsme ven do noci
ještě nazí
a viděli jsme to
jak nám život
kamsi odtancoval
Tenkrát (Filip Hlubek)
Často jsem vzpomínal na dobu, kdy byl svět otevřený dokořán. Takový svět hlavně tvořili lidé okolo mne. Byli jsme jako právě narození, uměli jsme se společně znovu narodit, divili jsme se všemu co bylo tak blízko a ještě víc tomu, co všechno nás čekalo. Zdálo se mi, že svět nemá žádné skutečné hranice. Měl své slunce, měsíc, trápení, moudrost a touhu být lepším. Dnes je mi úzko. Vzdálili jsme se od všeho, ale nevzdali jsme se.
Pak začala noc
- potkal jsem lva.
Oba jsme společně kouřili dýmku
Já syčel
On řval
Uaáúú
Nehoda
ukázka [MP3; 402kB]
Běželi jsme po louce až k městu
přes kopce
ve skocích jelenů
Vysoko jako ptáci v letu
Vlci na koních
koně na cestě
ukradli náhodu
zmizeli do deště
Vrazili jsme do světa jako bystrý klín
jako zařivý paprsek bílého světla
který na zeď narazil
Byla to náhoda ?
Ne! Byla to nehoda
Vlci na koních
koně na cestě
ukradli náhodu
zmizeli do deště
Nehoda (Filip Hlubek)
Zkuste to znova! Zkuste to znova! Jinde. Jinak. Nejsem dítě štěstěny,
všechno by vypadalo jinak. Jednou jsem nahoře a jednou dole, někdy jsem úplně v háji, jindy zas
vysoko nad lesy.
Nevěřím na náhodu - neexistuje. Věřím na lásku, na život po smrti a na pravdu taky.
Věřím, že existuje něco vyššího, než jsou lidé, a taky věřím, že v lidech existuje něco nižšího,
než jsou oni sami - samozřejmě včetně mne.
Šaščí blues
Herci pěvci
šejdíři a šašci
Na kopci křepčí a skáčou
- tančí
na svůj životní bál
po cestě hrají rozličné role
po cestě ženou se k nám
Jednou si nahoře
jednou si dole
teď je to jedno
život jde dál
Luftwafe bestie
jedovaté hostie
Kdo nám je pod jazyk dal?
Modlitbu k obrázku
umírat pro lásku
v naději pro štěstí
- Kdo nám to z dlaní vzal?
Život mi na vlásku visí
nad mořem vládne klid před bouří
co to mé oči vidí
na obzoru cosi se kroutí
Do nebe křičel jsem
do duší bohů křičím
nechci se vzdát
nechci být ničím
Šaščí blues (Filip Hlubek)
Vždy mne uchvacoval karnevalový rej, v němž se pojí tvůrčí schopnosti i lehkost mámení. Lidem - návštěvníkům atrakcí - je obětován čas plný letních okamžiků. Bohužel je čas drahý a utíká čím dál rychleji, takže taky víc stojí. Zpravidla je to pro mne obrovský zážitek, který se nese v duchu bloudění a nudy, veselí a světel na pekelných strojích, zvláštních omamných vůní - rozlitého piva, tabákového kouře asociálů, který se hrdě pne do ovzduší, a přesto všechno je v něm cosi tragicky smutného. Ale pokaždé kejklíři s sebou přivezou něco nového, krom svých pouťových atrakcí. Mohli bychom to nazvat jakkoliv. Nikdy jsem přesně nevěděl co to je, ale vždy to mělo v prvních chvílích okouzlující nádech. Příchuť prvních zkušeností se světem plných nejroztodivnějších věcí, které se záhy mění v něco úplně jiného. Svět se hekticky miluje a bezelstně opíjí zrovna tím, co má po ruce. Myslím, že jsem opilý, teprve zítra začnu střízlivět, děsím se jen toho, co uvidím, neboť vím, že se mi tento svět přestane líbit.
Ohnivý karneval
Obzorem táhne živý průvod maškar
před ním
oranžový kašpar
svítí a slibuje
Nové vize
nová víza
nové bohy
novou víru
nová místa
v barvách ohňe
na všechny za sebou křičí
- Tak pojďte!
Obzorem táhne oranžový karneval poznávám v něm tváře
které jsem kdysi znal
Míří k městu
nový obr - Velikán
Jde a hýří
jde i hučí
jde i křepčí
jde i běží
pro nové lepší
než ty předtím
nakoupené věci
Pro slepé oči které vidí
hluché uši které slyší
v prázdné duši - oheň
který syčí
- Tak pojďte!
Hoří jim vlasy
a některým se už zapalují lýtka
hoří jim ruce
za zády nebe
peklo je tady
Já už nechci
a přesto křičím
Tak pojďte
Ohnivý karneval (Filip Hlubek)
Představte si proud, temný proud, který se vkrádá do srdcí i duší lidí.
Živen jedinou myšlenkou - světlem, které nejenže svítí a hřeje, ale taky pálí. Proud, který
z člověka dělá slepce. Proud, který spaluje život v těle. Už jsem na takový proud narazil, byl
tak hřejivý, bezstarostný a neobyčejně kouzelný ve své jednoduchosti. Nemusel jsem nic řešit a
všechno bylo v "poho", protože jsem neviděl nic kromě sebe. A bylo to znovu tady - ve mně.
Nejde mi o žádný směr, který je nám znám (rozlišování lidí podle toho jak kdo vypadá, i když
toto škatulkování je rovněž stejně odporné), ale o myšlenkový směr, který ve snaze vzkřísit
jedince a osvobodit ho, přetrhává vazby k lidským hodnotám a k člověku. Dle mého mímění je to
krutá vražda, a navíc strašně pomalá.
Pravda
Křik roztažen světlem pronikl tmou
Obnažil tajemství
Všichni ji viděli tak mladou
tak bezbrannou
tak nahou
Chtěla nám utéci bůh ví kam
Však drápy všech spatříc jí
Zajely hloub
Křičela!
Křičela když rvali
umírá když rvou
Ten maso - ten kost
prosila všechny už dost
Nechte mne !
Nechte mne být
Já jen bez vás
mohu dál žít
Nechte mne !Nechte mne být
jsem pravdou
prosím dejte mi klid
Trhali i rvali
ten kus ten zas kousek
pravdou ji seznali
lační a hladoví
pro další doušek
Vítězí bezpráví?
Odezněl čas
zbylo jen ticho
děti šly spát
Dobrou
Však kročejů v ulicích je mnoho
a stop krve je plno
Pravda (Filip Hlubek)